Ten v zdrcadle
Chtěl jsem změnit svět, tak jsem jednoho rána vstal a podíval se do zrcadla. Ten, jenž se díval zpět, pravil: ,,Nezbývá moc času. Země je zcela zničena bolestí. Děti hladovějí. Národy zůstávají rozděleny nedůvěrou a nenávistí. Vzduch a voda jsou všude znečištěny, že jim téměř není pomoci. Udělej něco!‘‘
Ten v zrcadle se cítil velice rozzlobený a zoufalý. Všechno vypadalo jako zmatek., tragédie a pohroma. Usoudil jsem, že musí mít pravdu. Cítil jsem se z toho také tak hrozně jako on. Planeta byla využita a odhozena. Představa života na zemi jen o jednu generaci později ve mně vyvolala pocit paniky.
Nebylo obtížné nalézt dobré lidi, kteří chtěli problémy Země vyřešit. Když jsem naslouchal jejich návrhům, myslel jsem si: ,,Mají tolik dobré vůle, tolik účasti.‘‘ Večer, než jsem si šel lehnout, se na mne ten v zrcadle vážně podíval. ,,Teď se někam dostaneme,‘‘ prohlásil. ,,Pokud každý udělá svůj díl.‘‘
Každý však svůj díl neudělal. Někteří ano, ale zastavili příliv? Jsou bolest, hlad, nenávist a znečištění blízko řešení? Přání samo nepomůže – to jsem věděl. Když jsem se ráno probudil, ten v zrcadle vypadal zmateně. ,,Možná je to beznadějné,‘‘ zašeptal. Potom se mu v očích objevil lstivý výraz a pokrčil rameny. ,,Ale ty a já přežijeme. Alespoň nám se vede dobře.‘‘
Cítil jsem se divně, když to řekl. Bylo tam něco velmi špatného. Vyvolalo to ve mně podezření, které nikdy předtím nebylo tak jasné. Co když ten v zrcadle nejsem já? On myslí jinak. Vidí problémy k řešení ,,tam venku‘‘. Možná budou vyřešeny, možná ne. Jemu se bude dařit. Ale já se tak necítím – tyto problémy nejsou ,,tam venku‘‘. Cítím je uvnitř v sobě. Dítě, které pláče v Etiopii, mořský racek bojující zoufale v ropné skvrně, horská gorila, kterou nemilosrdně pronásledují, mladičký voják třesoucí se hrůzou, když slyší přelétat letadla, neprobíhají tyto události ve mně, když je vidím a slyším o nich?
Když jsem se podíval do zrcadla příště, ten, jenž se díval zpět, začínal mizet. Byl to konec konců jen obraz. Ukazoval mi jen samotářskou osobu uzavřenou v úhledném balíčku kůže a kostí. ,,Myslel jsem si kdysi, že ty jsi byl mnou?‘‘ začal jsem se ptát. Nejsem tak osamocený a bázlivý. Bolest života se mne dotýká , ale radost života je mnohem silnější. A ta sama bude léčit. Život je léčitel života a to nejlepší, co mohu udělat pro Zemi, je být jejím milujícím dítětem.
Ten v zrcadle se svíjel a kroutil. Nemyslel tolik na lásku. Vidět ,,problémy‘‘ vylo mnohem snazší, protože láska vyžaduje úplnou čestnost vůči sobě. Ach!
,,Ale, příteli,‘‘ zašeptal jsem mu, ,,myslíš si, že něco může vyřešit problémy bez lásky?‘‘ Ten v zrcadle si nebyl jist. Protože byl tak dlouho sám, nevěřil druhým a ti nevěřili jemu, měl sklon oddělit se od životní skutečnosti. ,,Je láska skutečnější než bolest?‘‘ zeptal se.
,,Nemohu tvrdit, že je. Ale mohla by být. Pojďme to zjistit,‘‘ pravil jsem. Zazubil jsem se do zrcadla. ,,Nebuďme už osamělí. Chceš být mým partnerem? Slyším, že začíná tanec. Pojď.‘‘ Ten v zrcadle se plaše usmál. Uvědomil si, že bychom mohli být nejlepší přátelé. Mohli bychom vůči sobě každým dnem mírumilovnější, láskyplnější, čestnější.
Změnilo by to svět? Myslím si, že ano, protože Matka Země chce, abychom byli šťastni a milovali ji, když se staráme o to, co potřebuje. Potřebuje na své straně nebojácné lidi, které jsou částí jako batolata, dost odvážná, aby chodila, protože matka má roztažené paže na jejich záchranu. Když ten v zrcadle bude plný lásky ke mně i k sobě, nezůstane prostor pro strach. Když se bojíme a panikaříme, přestali jsme milovat náš život a tuto Zemi. Ztratili jsme spojení. A jak může někdo běžet na pomoc Zemi, když s ní necítí? Možná nám Země říká, co máme udělat.
Myslím si, že každý, kdo se začal zamýšlet nad těmito věcmi, zjistil, že jeho city se přesouvají od strachu k větší odpovědnosti za planetu. Krása a div života se začaly zdát velice osobní, začala probleskovat možnost udělat z této planety zahradu pro nás pro všechny. Podíval jsem se do očí malého tuleně a poprvé se usmívaly. ,,Děkuji ti,‘‘ říkaly. ,,Dal jsi mi naději.‘‘
Stačí to? Naděje je takové krásné slovo, ale zdá se často velice křehké. Život se pořád zbytečně zraňuje a ničí. Obrázek opuštěného malého tuleně na ledě nebo osiřelého děvčátka ve válce je pořád úděsný ve své bezmocnosti. Uvědomil jsem si, že nakonec nezachrání život na zemi nic kromě důvěry v život sám, v jeho sílu hojit, v jeho schopnost přežít naše chyby a přivítat nás zpět, až se naučíme tyto chyby napravovat.
S těmito myšlenkami v srdci jsem hlubší a uviděl jsem v nich něco, co jsem předtím nepostřehl: nezdolatelnou sílu. ,,Neublížil jsi mi,‘‘ říkaly. ,,Nejsem jedno opuštěné mládě. Jsem život a život nemůže být nikdy zabit. Je to síla, která mne vynesla z prázdnoty prostoru, starala se o mne a dodávala mé existenci živiny proti všem nástrahám. Jsem v bezpečí, protože já jsem ta síla. A ty rovněž. Buď se mnou a pociťme moc života společně jako jedno stvoření zde na zemi.‘‘
Tulení mládě, odpusť nám. Dívej se na nás opět a opět, abys vidělo jak si vedeme. Ti muži, kteří na tebe pozdvihují hole, jsou také otci, bratři a synové. Milovali jiné a záleželo jim na nich. Jednoho dne rozšíří tu lásku na tebe. Buď si tím jisté a věř.