Stopa našich prapředků
On žil v poušti po celý život, ale pro mne to bylo všechno nové. ,,Vidíš ten otisk nohy v písku?‘‘ zeptal se a ukazoval na místo u útesu. Díval jsem se tak pozorně, jak jsem jen dokázal. ,,Ne, nevidím nic.‘‘
,,To je právě ono.‘‘ Zasmál se. ,,Kde nevidíš otisk, tam kráčel prapředek.‘‘ Šli jsme kousek dál a on ukázal k otvoru vysoko na pískovcové stěně. ,,Vidíš ten dům nahoře?‘‘ zeptal se. Upřeně jsem se díval. ,,Není tam nic vidět.‘‘
,,Jsi dobrý student,‘‘ usmál se. ,,Kde není žádná střecha ani komín, tam nejpravděpodobněji žili naši prapředci.‘‘ Obešli jsme útes a před námi se objevil úchvatný výjev – tisíce a tisíce pouštních květin v plné, květu. ,,Vidíš, že by některá z nich chyběla?‘‘ zeptal se. Zavrtěl jsem hlavou. ,,Je to jedna vlna půvabu za druhou.‘‘
,,Ano,‘‘ přisvědčil tiše. ,,Kde nic nechybí, tam naši prapředci nejvíce sklízeli.‘‘ Přemýšlel jsem o tom všem, jak generace kdysi žily v souladu se zemí, nenechávali žádné stopy jizvící místa, které obývali. Večer v tábořišti jsem prohlásil: ,,Vynechal jste jednu věc.‘‘
,,Kterou věc?‘‘ zeptal se.
,,Kde jsou naši prapředci pohřbeni?‘‘
Bez odpovědi prohrábl holí oheň. Vyskočil z něj jasný plamen, olízl vzduch a zmizel. Můj učitel mi věnoval rychlí pohled, kterým se ptal, zda jsem pochopil. Seděl jsem zcela nehybně a mé mlčení mu řeklo, že ano.