Berlín 1989
Nenáviděli Zeď, ale co mohli dělat? Byla příliš pevná, aby se dala prorazit. Báli se Zdi, ale kdo by se nebál? Mnozí, kteří se ji snažili přelézt byli zabiti.
Nedůvěřovali Zdi, ale kdo by jí věřil? Jejich nepřátelé odmítli strhnout jedinou cihlu, bez ohledu na to, jak se vedla mírová jednání.
Zeď se krutě smála: ,,Dám vám pořádnou lekci,‘‘ vychloubala se.
,,Chcete-li stavět na věčnost, neobtěžujte se s kameny. Nenávist, strach a nedůvěra jsou mnohem silnější.‘‘
Věděli, že Zeď má pravdu, a téměř to vzdali. Zastavila je jediná věc. Pamatovali si, kdo je na druhé straně. Babička, bratranec, sestra, žena. Milované tváře, které toužily po tom, aby se znova spatřily.
,,Co se děje?‘‘ ptala se Zeď a třásla se. Aniž věděli, jak to dokázali, dívali se skrz Zeď, snažili se najít své drahé. V tichosti, od jednoho člověka k druhému, pokračovala láska ve s vé neviditelné práci.
,,Přestaňte!‘‘ vykřikla Zeď. ,,Hroutím se.‘‘ Ale bylo příliš pozdě. Milion srdcí se vzájemně našly. Zeď padla dřív než se zhroutila.