Anděl světla
Je obtížné spatřit anděly, i když jsem zíral na jejich obrazy celé hodiny. Někteří lidé je mohou vidět bez obrazů a vyprávějí historky. Například, že strážní andělé jsou všichni rodu ženského, což mě nepřekvapilo, když jsem to zjistil. Anděl zrodu bývá mladší, pečuje o každé novorozeně, zatímco jiný anděl, starší, ale ne krutý, pomáhá umírajícím opustit tento vět bez lítosti či bolesti.
K andělům se můžete modlit a oni budou naslouchat, ale nejlepší způsob jak je zavolat, to mi bylo řečeno, je smát se. Andělé odpovídají na radost, protože ta je podstatou jejich bytí. Anděla totiž nespatří lidé, jejichž mysli jsou zakaleny zlobou a nenávistí.
Ne všichni andělé mají křídla – to tvrdí vizionáři – ale ti, kteří je mají, mohou roztáhnout zlatá pírka přes celý svět. Kdybyste měli oči, které by se mohly dívat přímo do slunce, uviděli byste velikého anděla, který tam předsedá, druhý anděl se směje z tváře měsíce.
Andělé tráví své celé životy, které jsou věčné, tím, že víří kolem trůnu Stvořitele a pějí na Něho chválu. Lidé s výborných sluchem jí naslouchají. Harmonie andělského chóru jsou prý neuvěřitelně komplikované, ale rytmus je prostý. ,,Je to většinou pochodový takt,‘‘ tvrdil jeden posluchač. Tento fakt je téměř nejlepší, co jsem zatím zjistil.
Po nějaké době vám začne být smutno z toho, že slyšíte o andělech, které sami nemůžete vidět. Když to uslyšel anděl strážný, byl z toho šokován. ,,Jak to, že jsi ho neviděl?‘‘ zeptal se. ,,Máš přece anděla v sobě. Každý ho má. Myslel jsem si, že ho vidíš.‘‘ ,,Ne,‘‘ řekl jsem smutně a zeptal se ho, jak vypadá: ,,Vypadá jako já?‘‘
,,No, ano i ne,‘‘ odpověděl anděl strážný záhadně. ,,To závisí zcela na tom, co si myslíš, že jsi. Tvůj anděl je skvrnka světla hřadující ti v úplném středu srdce. Je menší než atom, ale jen počkej. Až se k němu dostaneš blíž, tvůj anděl se zvětší. Čím blíž přijdeš, tím víc vyroste, až nakonec ve výbuchu světla uvidíš anděla v jeho skutečné podobě a právě v tom okamžiku uvidíš také sebe.‘‘
Tak teď pořád hledám svého anděla. Sedím mlčky, obracím svůj upřený pohled dovnitř. Netrvalo dlouho, a něco jsem letmo zachytil. ,,Jsi to ty, Anděli, a držíš svíčku?‘‘ Jediný záblesk a bylo to pryč. I to však stačilo, aby se mi divoce rozbušilo srdce. Příště bude můj anděl mávat lampičkou, pak bude držet zvednutou pochodeň, potom zapálí táborový oheň.
To anděl strážný slíbil a teď, když jsem zachytil jeho záblesk, vím dost, abych věřil.