7. díl - Papíry
HIStory
Vyhrabala jsem ze šuplíku telefonní číslo na strýce Felixe Hilla a vytočila jsem ho.
„Prosím, Felix Hill“
„Ahoj strejdo, to jsem já Susie. Máš zítra něco v plánu? Ne? Tak to je super! Můžu zítra přijet? Do práce? OK, tak v 10 budu tam. Díky.“ ještě jsme chvíli kecali, ale spíše o mámě a tak, po telefonu tu věc s ním řešit nechci. Domluvila jsem se s ním, že budu u něj na 2 dny, pak mě odveze zpátky domů.
„Mami, zítra jedu za strejdou na dva dny, tak to tu beze mě nějak vydržte, potřebuju s ním něco naléhavého probrat.“ oznámila jsem doma.
„A co je tak důležité, že za ním z ničeho nic jedeš? Mohla si mi ho dát aspoň k telefonu. A jak se vůbec má?“
„To je tajné, neptej se mě na to, stejně bys mi nemohla pomoci. Jinak se má dobře, prý si našel po dvouleté pauze přítelkyni a je s ním celkem spokojený. Jen ho docela štve, že skoro každý večer chodí s kamarádkami do baru. Aby mohli být spolu, tak jí alespoň zaměstnal u nich v práci jako pomocnou sílu…“
„No to teda moc hezky nevypadá… Tak zjisti si, co je třeba a vrať se v pořádku domů. Už je moc hodin, půjdu už spát, ty bys měla taky, jestli tam chceš být včas, navíc bude neděle a to mockrát nejede.“ popřály jsme si dobrou noc a každá jsme namířili do svých pokojů. Nařídila jsem si budík na 5 hodin. Nádraží bylo kousek od nás a naštěstí to byl rychlík, tak jsem nemusela vstávat brzy. Sbalila jsem si pár věcí do příručního zavazadla a unavená jsem zalezla do postele.
„Crr crr crr“ zvonil zběsile budík a mně se nechtělo vstávat, ale musela jsem. Zaklapla jsem ho a začala se soukat z vyhřátých peřin. Venku byla ještě tma, ale to neměnilo nic na skutečnosti, že vlak jede v 5:30. V kuchyni jsem si připravila svačinu do vlaku a u toho jsem stihla ještě přikusovat rohlík. Poté jsem se zašla převléct a zkontrolovat si věci, jestli mám opravdu všechno. Po revizi jsem šla dát mamce pusu a mohlo se jet! Vlak měl 10 minut zpoždění, ale co se dalo dělat. Nasedla jsem a uháněli jsme daleko od domova. Přemýšlela jsem, zda dělám správně, že se o to tolik zajímám. Snad se nedostanu do potíží. V tom ke mně přišel průvodčí a mimo jiné, že po mně chtěl zaplatit jízdné, mi sdělil, že pro mne Felix Hill přijede v 10.00 na nádraží, že tam mám na něj v čekárně počkat. Můj strýček byl dost známý detektiv, vždycky svůj případ vyřešil, ať už hned nebo za pár let. Všichni raději plnili jeho příkazy, nebo se mu velkým obloukem vyhýbali.
„Konečná, prosíme, vystupte.“
Vida už jsme tady. Šla jsem si sednout do čekárny, sedla jsem si na lavičku a začala jsem se rozhlížet kolem sebe; stěny byly holé a kromě dvou laviček na každé straně a odpadkového koše, tam nic nebylo. Vytáhla jsem si z batohu poslední kousek mé svačiny a po dojedení jsem se zvedla a šla jsem do koše. Ale koš byl poněkud přeplněný, a co víc, čouhaly z něj nějaké popsané papíry.
By kometka
:-O
(Alfíí, 8. 3. 2010 13:20)