34. díl - Je mi to naprosto jasné
HIStory
Michael se vzpamatoval velmi rychle, ty upřené pohledy a zájem o něj mu nedělaly moc dobře. I přesto, že se měl víc než mizerně, řekl: "Nic mi není, co by mi mělo být?? Nenechte se rušit." stále s klidným hlasem, ale pak ho zvýšil: "Ani se nemusím ptát, co jste v tom pokoji dělali. Je mi to naprosto jasné, a je mi to jdeno, abyste věděli! Nevím co jste s tím chtěli docílit, že jste šli sem." trošku zalhal Mike. Vůbec mu to jedno nebylo. Byl zklamaný, že Sue teď tráví čas s tím, s tím pacholkem. A má s ním, podle Michaela, velmi vážný vztah. Nechal by je, jenže si teď začal uvědomovat, že mu chybí její společnost, její starost o něj, ona mu davála naději, že by mohl mít lepší život než doposud. Ale teď je vše očividně ztracené.
"Ale Mikeu, my ti cheme pomoct, pomoct, aby ses už netrápil. John ví jak na to. On je totiž.." vysvětlovala jsem mu jak to je, zmínil se přece, že nás viděl jít do pokoje, ale Mike jí zarazil: "Už nechci nic slyšet, došlo mi kdo to je. Víš co raději mi nechoďte na oči, zhoršujete můj stav akorát. Aby se takky nestalo, že tam na tom zatraceným soudu zkolabuji."
Okolo šla sestra a zarazila náš rozhovor: "Co tady křičíte na celou nemocnici? Copak nevidíte, že se pacient necítí dobře? Navíc je po návštěvních hodinách, takže alou domů."
Už jsme nemohli nic namítat, protože vedla Michaela do pokoje. My jsme se sebrali a šli za doktorem Evansem shánět tu psycholožku.
"Děkuji Vám, sestři, za záchranu, ještě chvíli a asi by to špatně dopadlo."
"Ano, máte pravdu, jste bledý, máte nízký tlak, prsím vás, šetřete se chlapem vždyť takhle se vůbec neuzdravíte, podívejte se na sebe, celý se třesete. Pane řekněte něco..." Ale Mikea nebyl schopný nic říct.
"Doktoraa, doktora zavolejte někdo doktora." volala vyděšeně sestra. Jeho tělo vzdorovalo už velmi dlouho a teď už víc nesneslo. Náhle se mu zvýšil tep a nemohl nic říct, ikdyž hrozně moc chtěl. Cítil se jako uvězněný v cizím těle. Nad sebou už jen mlživě viděl ustarané obličeje doktorů a sester volající na něj. Ale zdálo se mu jako by byli od něj 3 míle daleko. A pak už neslyšel a necítil nic. Ale ano, pocítil náhlou úlevu.
Já s Johnem jsme nedošli ani k lékařskému pokoji a zaregistrovali zrychlený pohyb nemocnice, všichni doktoři běželi opačným směrem než jsme šli. Obrátili jsme se a spěchali také. Ooo néé oni jdou k Michaelovi.
To je všechno má vina, měla jsem si dát pozor, aby nás nezahlédl, co John mohl vědět, kde je Michaelův pokoj...
John viděl, jak se chvěji, tak mě vzal za ruku.
"Oh Johne, jestli se Raul neuzdraví tak to Michaela zabije." rozplakala jsem se.
John pohotově řekl: "Tady nemůžeš zůstat, bylo by to pro tebe ještě horší, jdeme. Vím o něčem, kde přijdeš na jiné myšlenky."
"Ale ještě si musíme promluvit s doktorem."
"Neměj starosti, cestou to vše zařídím. Věř mi." Usmál se na mě tak vlídně, že jsem mu musela ten úsměv oplatit.
By kometka
Komentáře
Přehled komentářů
Zuziku!!ale už toho vážně nech!!!tohle si míša vůbec, ale vůbec nezaslouží:-((((
.......................
(alca.fe, 20. 2. 2010 16:45)Šmarjá, co mu zase je? Co mu to děláš chudákovi... :´-(
...
(TamarPag, 14. 2. 2010 15:51)pane bože co se mu stalo?? pocítil úlevu, to mě napadá jediný ale to snad nee :(
...
(Alfíí, 11. 3. 2010 14:50)