23. díl - Tykání
HIStory
„Cože? To přece nemůže?“
„To jsem si také nejdříve říkal, ale pak mi došlo, že jsem byl na začátku toho všeho. Chápejte to tak, že vyšetřovatelé jdou od počátku a zaobírají se každým miniaturním podezřením či pochybením. Jsem velmi ohrožen. A pokd se prokáže má absolutní vina, tak je další zákroky nezajímají. Stavějí na úsudku – když to zvoral už ten první doktor, další jen „opravovali“ to co spackal.“ uvědomil si váhu těch slov a rozplakal se.
Objala jsem ho a utěšovala: „To bude dobré, uvidíš“ za chvíli mi ale došlo, že jsem mu ykala a tak jsem se omlouvala, protože si ho velmi vážím.
„To nevadí, jsou hroší věci, ale co kdyby to tak zůstalo? Už se známe docela dlouho.“ pousmál se.
„Ano, byla bych moc ráda. Mám zajít pro něco na zapití? Ať to má trochu úroveň..“
„Né, prosím, nenehávej mě tu samotného, mám strach.“
Protože už se stmívalo rozhodla jsem se, že tu s ním tedy zůstanu. Rozhlížela jsem sepo pokoji, kde bych si mohla lehnout, ale byla zde jen jedna postel, židle, křeslo, stoleček...všechno po jednom.
„Co hledáš?“ zajímal se Michael.
„No, kam bych hlavu složila, když tu nechceš být sám, také bych už potřebovala trochu spánku.“
„Měl bych jeden návrh, ale nevím jestli by se ti zamlouval, když máš o mně takovou starost. Půjčím ti postel a já se naskládám na to křeslo....“
„Tak to jsi odhadl naprosto přesně, to se mi tedy ale vůbec nelíbí. Půjdu za sestrou, ať mi připraví peřiny, ustelu si tady na zemi.“
„Né, prosím, nechoď pryč, aspoň ne pro dnešek. Potřebuji mít společnost, nebo bych se asi užral vyčítavostí.“
To snad není moýné, on myslí jen na sebe....pohlédla jsem na něj a z mého pohledu asi vyčetl, co si myslím.
„Podívej, když se takhle trochu posunu...tak tu bude místo pro dva!“ viděla jsem, jak začíná získávat růžovoučkou barvu do tváří.
„Vážně? To bys pro mě udělal? Tykáme si teprve ode dneška, respektivě asi tak půl hodiny. Co příjde pak?“ trochu jsem ho popichovala.
„Já jsem to myslel dobře, ale tak když nechceš, tak se tady rozvalím, jak vyvrženej vorvaň a nikdo mě odsud nedostane!“
„To se ještě uvidí!“
Poškala jsem až zabere celou postel, pak jsem k němu přišla a naklonila jsem se nad něj.
„Co na mě tak zíráš? Ty něco kuje..“ ale to už nedořekl, protože jsem ho začala lechtat. Zjistila jsem, že je hodně lechtivý.
„Né, dost, já už budu hodný!“ křičel a málem se zajíkal.
Rychlostí blesku se odsunul na druhou stranu postele ajá si lehla na ukořistěnou, volnou půlku.
„Kam zmizelo to odhodlání, že k sobě do postala nikoho nepustíš?“ smála jsem se.
„Když ty si mi nedala na vybranou.“ naříkal.
„Ale, ale....když to nešlo po dobrém,....“ už jsem k němu natahovala ruce..
„Né, né, už né! Už mlčím!“
Pokývla jsem hlavou a podala mu ruku na usmířenou. S radostí to přijal.
By kometka
Komentáře
Přehled komentářů
vyvrženej vorvaň :-D:-D:-D to je dobrýý :-D
.......
(Laneey, 27. 12. 2009 11:50)juuj perfektní dílek :D prej vyvrženej vorvaň :D :D co bych za takovýho vorvaně dala ty jo :D :D
........................
(Alca.Fe, 26. 12. 2009 20:34)Já ho chci taky zlochtat! :D K sakru! :D
...
(Alfíí, 10. 3. 2010 14:22)