30. díl - Nemocnice
Heaven Can Wait
Probudila jsem se v nějakém pokoji, kde jsem v životě nebyla. Rozkoukávala jsem se a postupně se mé neostré obrazy zaostřili. Spatřila jsem pána v bílém plášti a dvě paní v modrých. Podívala jsem se na druhou stranu a tam jsem uviděla mojí maminku!
„Ohh mami, kde to jsem? Co se stalo?“
„Díky bohu dítě, že ses probudila, už jsme si mysleli, že jsme Tě navždy ztratili“
„Ale mami, co to říkáš? Může mi konečně někdo říct, co se stalo?“ chtěla jsem zvýšit hlas, ale byla jsem tak zesláblá, že mě skoro neslyšeli. Doktor Charles, jak mu sestry říkaly, pokynul všem aby odešli s pokoje a on si sedl ke mně na postel.
„Slečno..“ podíval se do desek na mé jméno „Robin Lascautová, jste po velmi tvrdém pádu ze stromu, měla byste se šetřit.“
Začala jsem si uvědomovat, že to samé mi říkal Michael, že budu ležet v nemocnici.
„Upadla jste do kómatu a chvíle mi jsme nevěděli, jestli to přežijete. Máte zlomené předloktí a pánev taky nedopadla zrovna nejlépe.“
Chtěla jsem pohnout nohou, ale strašně to bolelo. Vyděšeně jsem se na doktora koukla.
„Nebojte se, pokud budete dodržovat naše pokyny, měla byste se do týdne zotavit tak, abyste mohla odejít z nemocnice a doléčit se doma. Samozřejmě asi budete také muset chodit na rehabilitaci. Ruku jsme vám dali do sádry. Ta by neměla být to nejhorší, s tou pánví je to horší. Ležte v klidu a šetřete se. Budete potřebovat všechny své síly. Rodina Vám určitě také bude oporou.“ Dokončil svůj proslov ke mě a já jsem jen kývla hlavou, že jsem mu rozuměla, v očích jsem měla slzy. Poté otevřel dveře a jeho přítomnost vyměnila má rodina (mamka, táta a bratr). Maminka s sebou vzala Maginku. Úplně jsem na ní zapomněla, od té doby, co jí dal Michael klec jsem jí už neviděla. To je mi také velkou záhadou, ale snad mi něco málo řekne mamka.
„Mami, kde byla celou dobu?“
„No ty si ji na tom stromě strhla s sebou, takže se taky poranila, ale nebyla na tom tak hrozně jako ty. Takže se brzy uzdravila a teď už skotačí jako dřív.“
Aha tak takhle to bylo....chudinka. Objala jsem jí a pošeptala do ouška, že je mi to líto, že jsem ji zranila.
Chvíli jsme si povídali.
A po tom se rozevřely dveře a všichni začali zpívat „Happy Birthday To You, Happy Birthday To You..“
Dívala jsem se na ně nechápavě: „Kolikátého je??“
„No přeci 16.7. , máš narozeniny Rob!!“
Neměla jsem absolutně pojem o čase. Podle tohoto data jsem byla u Michaela tedy cca 20 dní.
Přinesli mi obrovský dort a na něm bylo napsaný „I Love You“ vzpomněla jsem si na Michaela a hrnuly se mi do očí slzy. Proč jsem musela odejít tak brzy?
Pár dní jsem bezvládně ležela na lůžku. Nic se mi nechtělo dělat a pořád jsem myslela na Michaela. Najednou mě začalo bolet břicho a bylo mi na zvracení. Co se to pro Boha děje? Zazvonila jsem na sestru, že asi budu potřebovat na záchod a ta mi pomohla. Byla jsem hrozně bledá a slabá, že zpátky mě museli dovést na vozíku. Hned jak jsem zalehla usnula jsem. Probudil mě za pár hodin až šrumec u mé postele. Dohadovali se jaké testy mi udělají. Nakonec usoudili, že udělají všechny možné testy, aby vyloučili i ty nejméně pravděpodobné možnosti. Odebrali mi krev a řekli mi, že mi přijdou za pár hodin říct zda nemám nějakou nemoc, která by se musela urychleně léčit. Ale z důvodu časové tísně tyto testy nebudou přesné, potvrdí se až za dva dny. Teď to bude jen předběžné.
Asi za 3 hodiny ke mě přišel doktor Charles. Byl docela klidný a předložil mi papír s předběžnými výsledky. Nevěřila jsem vlastním očím!
By kometka
Komentáře
Přehled komentářů
Co se stalo?? No??
Bez Michaela to není ono :(:(
aaaaaaaaaa
(Laneey, 20. 9. 2009 13:36)prosím napiš dneska ještě 1 dílek ...nebo umřu zvědavostí, já sem zítra zase celej den v práci chjoo :/ ...
?? Cooo??
(Handa.Pet, 10. 4. 2010 21:45)