22. díl - Radovánky
Heaven Can Wait
„ Tak tady trávím spoustu času mého posmrtného života. Je to tu príma. Nikdo se na mě nedívá jako na podivína a děti mě milují a já je samozřejmě taktéž.“
A mě nemiluješ? Řekla jsem si pro sebe. Ne, já vím, že tohle je taková jiná láska. Však víte, že existuje mnoho druhů přes mateřskou, platonickou až po tu pravou. Procházeli jsme se kolem dětí, každé se na nás usmívalo. Nádherné, úplně jsem se rozplývala nad tou krásou. Ale když jsem nad tím přemýšlela víc začala jsem se tvářit smutně. Vždyť všechny tyto děti musely zemřít příliš brzy. Co to měly za život? Ptala jsem se sama sebe.
Michael to vycítil a tak se vložil do mých myšlenek: „Rob, raduj se, že je vidíš tak veselé, nevinné, hravé, nic neřešící a mohl bych pokračovat. Tady se nepřemýšlí, co se nám stalo a kde jsme žili. My žijeme přítomností. Život se má žít na plno a neohlížet se na to, co bylo. I po smrti. Však už si plno věcí viděla, že jsou podobné jako těm na zemi a naopak některé se liší.“
„Ano máš pravdu, ale když mě jich je najednou líto.“
Mike se na mě podíval a zavrtěl hlavou. Táhl mě kamsi daleko od těch dětí.
U lípy byla postavená houpačka. Sedli jsme si na ni a beze slova jsme se začali pohupovat. Náhle Mike zabral a málem se to celé převrátilo.
„Co to vyvádíš?“ vyjekla jsem.
„Ale nic, jen se trochu nudím!“
Prý trochu. Zalezl za ohromný kmen stromu a pak vyšel s taškou a v něm bylo něco zabalené.
„Tu máš, rozbal to, ale měj při tom zavřené oči.“
Tak jsem začala trhat papír, ale slepá to šlo hodně špatně a tak jsem po očku koukala na své ruce.
„Nepodváděj, vidím Tě!“
„Ty máš taky oči všude!“
Odtrhla jsem poslední kousek papíru a co nevidím....Poslední model super soakera!
„No Mikeu, to snad nemyslíš vážně?“ podívala jsem se na něj podezíravě, ale v duchu jsem se tomu smála.
„Žádné řeči poběž!“
Běželi jsme ke studni, tam měl i Mike svého soakera. Nabrali jsme do nic vodu a bitva mohla začít. Postupně je vytahaly ze svých skrýších i děti. Pobíhali jsme sem a tam a smáli se. Po pár minutách jsme byli všichni promáčený. Při takové zábavě jsem si ani nevšimla, že Mike někam zmizel. A proto jsem ho šla hledat. Netrvalo dlouho a našla jsem ho v altánku, který byl asi pět minut od místa, kde jsem předtím byla.Seděl na lavici, opřený o stůl a bylo slyšet jak vzlyká. Přišla jsem k němu a mlčky jsem ho objala. Plakal, moc plakal, proto jsem se ho zeptala, proč?
„Broučku, pročpak pláčeš? Udělal ti někdo něco?“
„Víš, vůbec jsem nečekal, že se s nimi tak zžiješ. Všechny mé ženy tohle odsuzovali, nikdy by si nešly zastřílet s vodními pistolkami. Promiň nějak mě ten dnešní den dostal, víc než jsem čekal.“
Určitě za tím bylo i něco víc, ale radši jsem se už dál nevyptávala. Seděli jsme tam jen tak a zrovna jsem si řekla Teď je ten správný čas mu to říct!
„Mikeu, chtěla bych Ti něco moc důležitého říct.“
„Já taky, už jsem se na to připravoval dlouhou dobu a usoudil jsem, že dnešní den pro to bude ten pravý. Tak začni.“
„Chtěla bych Ti říct....“ pomalu jsme do sebe začali pronikat očima.....ještě než se spojili naše rty stačila jsem říct: „Miluji Tě.“ A pak už jsme se jen laskali...
„Tak teď jsem asi na řadě já“ na chvíli se odtáhl. Lovil něco v kapse.
Pak na mě zděšeně kouknul.
„Co je?“
„Nooo něco jsem ztratil, asi při těch našich hrátkách.“ Byl celý nervózní.
A tak jsme šli hledat tu věc co ztratil, prozradil mi, že je to malá červená krabička ve tvaru srdíčka.
By
Komentáře
Přehled komentářů
No tak to bylo nádherné vyznání lásky - přímo paráda! Ach!! :):)
Ztratil prstýnek, či co??? To je trubka tohle :d
:-)
(Alfíí, 24. 2. 2010 15:35)ježiši, tohle je zatím ten nejkrásnější díl ze všech!!!! :-)
Super soaker
(HanisShka (Handa.Pet), 4. 9. 2009 22:41)Při tomhle si vždycky vzpomenu na ty jeho první Vánoce:-D
...
(TamarPag, 4. 9. 2009 22:28)tohle je trochu smutnej dil,ale krasnej,jako vsechny ostatni,skvely
Krása
(Handa.Pet, 10. 4. 2010 20:54)